Jsou skupiny, které vtrhnou na hudební scénu a okamžitě kolem sebe rozvíří prach. Ale pak jsou bandy, jejichž začátky příliš neoslní. HORRENDOUS patří k těm druhým. Jako by tahle parta z Filadelfie ve svých začátcích nevěděla co si počít se zvoleným stylem a zdálo se, že bojují i s vlastními nástroji. Death metal na jejich prvních deskách rozhodně nebyl nějak oslnivý, dokonce bych si troufl tvrdit, že jen s velkým vypětím sil se Američané škrábali kamsi k průměru. O to více to bolelo, když se pokoušeli svoji hudbu plnit progresí. Jejich snahy například na "Ecdysis" (2014) postrádaly věrohodnost a působily dost zmateně a nejistě. Ale skupina si šla za svým a postupně se zlepšenou instrumentální stránkou, znát bylo už na "Anareta" (2015), se jejich hudba posunula. Ze šedé žánrové myšky se začal stávat dravec, který na minulém počinu "Idol" (2018) opravdu výrazně vystrčil drápky. Zde už to byl technický death metal šitý jako z učebnice, hrubě drásající a divoký.

Aktuální deska "Ontological Mysterium" jako by potvrzovala kontinuitu v postupném zdokonalování a nabízí zřejmě jejich nejlepší materiál. A to nejen po stránce vlastního zpracování, kde je vývoj jasně zřetelný, ale též po stránce samotného hudebního obsahu. Skupina dříve až křečovitě se držící škatulky technicky vytříbeného death metalu se naštěstí nenechala touto vizí svazovat, roztáhla trochu více svůj záběr a začala si hrát s dalšími variacemi na progresivní metalová témata. Prostě jako by skupina prohlédla a místo strohých snah o samotné hrnutí motivů a riffů začala svou hudbu přizpůsobovat konceptu a náladám, které si vytyčila jako cíl. Nakolik na to měl vliv poněkud složitější proces vlastního nahrávání díky covidovým rokům a i celkem výrazná změna sestavy - nový kytarista/zpěvák a baskytarista, to je dost těžko zhodnotitelné. Každopádně jistá proměna výsledného efektu je patrná.

Oproti divokému a místy až zběsilému "Idol" si HORRENDOUS zvolili poněkud odlehčenější výraz a svoji hudbu naformátovali s větším podílem melodiky a nálad. Ne že by i "Idol" nebyl plný výrazných motivů nebo emotivních pasáží, ale bylo to spíše o hrubé nervozitě a tlaku, kdežto na "Ontological Mysterium" se to více podřizuje přirozenému vývoji a logice. Skladby najednou dostávají poněkud vlídnější tvář. Vlídnou ale jen v rámci stylového záběru, který si skupina drží jako základ. Death metal je prostě jejich doména. Na druhou stranu teď oblékají svou hudbu do zvukového hávu, který jako by se částečně vracel k heavymetalové klasice osmdesátých let a kytarová hra, riffy, zřetelný zvuk a řezavost připomene průkopníky technického death metalu, tedy samotné DEATH. A to včetně výrazných sól, která například v "Chrysopoeia (The Archaeology of Dawn)" znějí opravdu jako připomínka starých časů.

Ruku v ruce s jistou odlehčenou melodikou jde i pestřejší produkce. Hravě divoká "Neon Leviathan" například odvádí až kamsi k thrashové energii a jako by zde skupina používala podobný mustr, který se osvědčil na prvních albech ANNIHILATOR. A "The Death Knell Ringeth" zase trochu připomene svým riffováním a kytarovou hrou thrasheřinu MEGADETH. Nový kytarista Matt Knox zřejmě přinesl i nové vlivy a thrashové koření je ve výsledku hodně cítit. Vzdušné a až baladické pasáže třeba v "Preterition Hymn" se pak skupina nebojí doplnit ani o melodicky uvolněný vokál, přestože dominantní na albu zůstává ten hrubý odkazující k dřívějšímu období. K doplnění pestrosti tu pak máme temně extravagantní skladbu "Exeg(en)esis", která prý vznikla spontánně během jamu.

HORRENDOUS po trochu nepřístupném "Idol" přišli na "Ontological Mysterium" s materiálem pro posluchače vstřícnějším a s ohledem na výsledek se to zdá jako správná volba. Neubrali totiž na progresi, té snad ještě přibylo, jen plyne tak nějak hladčeji a ladněji. A inspirace v klasickém heavy metalu a thrashi přidaly materiálu prosvětlenější a vzletnější výraz. Za mě tedy není o čem, prostě jejich zatím nejlepší album.